13. Slinuté karbidy

Slinutý karbid (zkráceně SK) je materiál pro výrobu obráběcích nástrojů. Nejčastěji se skládá z karbidu wolframu (chemický vzorec WC) a kovového kobaltu. Z těchto složek se vyrábí spékáním (sintrováním, slinováním). Na ocelové obráběcí nástroje (vrtáky, soustružnické nože, výstružníky aj.) se připevňují pomocí pájení břitové destičky ze slinutého karbidu sloužící jako řezné hrany. Pro velmi tvrdé nástrojářské materiály, vyráběné většinou z karbidů wolframu či titanu, se někdy používá nesprávný název „vidium“. Nesprávné označení vzniklo ve dvacátých letech 20. století, kdy německá firma Krupp počala průmyslovou výrobu slinutého karbidu typu WC-Co pod názvem WIDIA (z německých slov wie diamant = jako diamant). Historie slinutých karbidů Slinuté karbidy jsou výrobky práškové metalurgie. Jsou tvořeny jemnými částicemi tvrdých karbidů některých kovů, jako W, Ti a Ta, které jsou navzájem pojeny zpravidla kobaltem. Poměrné množství jednotlivých druhů karbidů a kobaltu určuje pak vlastnosti slinutého karbidu. Slinuté karbidy jsou mnohem tvrdší než rychlořezné oceli a slitiny Co—Cr—W. Svou tvrdost zachovávají i za vyšších teplot než rychlo­řezné oceli. První slinuté karbidy obsahovaly jen karbid wolframu s malým množstvím kobaltu jako pojidla. Byly velmi tvrdé, ale poměrně křehké, takže špatně odolávaly rázům. Vyhovovaly však celkem dobře při obrábění litiny, ale již méně se osvědčily při obrábění oceli. Na slinuté karbidy pro obrábění ocelí bylo použito jako přísady též malého množství karbidů titanu a tantalu. Zvýšeným množstvím kar­bidu titanu bylo dosaženo dalšího zvětšení tvrdosti slinutých karbidů za zvýšených teplot. Značná stálost ostří nástrojů ze slinutých karbidů je hlavním důvodem rychlého rozšíření těchto materiálů na břity řez­ných nástrojů všeho druhu.