7. Pověsti

POVĚST Pověst je útvar lidové slovesnosti. Jádro příběhu může být pravdivé, ale tím, jak si ho lidé vyprávěli, měnil se. Něco zapomněli, něco si přidali a často si kvůli dramatičnosti a líbivosti příběh dokrášlili. Pověsti tak nemohou být brány jako historické zdroje. Jádro pověsti se váže ke skutečné události, ke konkrétnímu místu nebo k existující postavě. Příběh je ale částečně nebo úplně vybájen, i když se tváří jako vyprávění naprosto věrohodné. V pověsti bývá určena doba a místo děje, a proto příběh vypadá pravdivě. Jednoduchý děj bývá strašidelný, rozmarný a často zdůrazňuje morálku a řád. Autor je neznámý. Lidé pověsti zapisovali podle lidového vyprávění. Pověsti se dělí na několik druhů: POVĚSTI MÍSTNÍ -regionální- vztahují se k určitému místu - například k hradu, městu, domu, kapličce, kostelu, kopci, studánce, pokladu ... Vyprávějí o skrytém tajemství, kouzelné moci apod. Některé vysvětlují, jak vzniklo jméno toho místa nebo stavby. POVĚSTI HERALDICKÉ - vyprávějí, jak vznikly šlechtické a městské erby, znaky a domovní znamení. POVĚSTI DÉMONICKÉ - vyprávějí o nadpřirozených bytostech (vodník, polednice, čert, vlkodlad, klekánice, bezhlavá kobyla ...) POVĚSTI HISTORICKÉ - popisují historické události v národních dějinách. Vyprávějí o životě lidí a společenských poměrech. Bývají také ve starých kronikách. POVĚSTI O VÝJIMEČNÝCH LIDECH - vyprávějí o lidech, kteří něčím vynikali (chytrostí, silou ...) POVĚSTI LEGENDÁRNÍ - je tu postava, která je z historie známa. Jádro pověsti je spojeno s církví.