8. Regionální pověsti

POVĚST - útvar lidové slovesnosti - jádro může být pravdivé, ale měnilo se, jak si ho lidé vyprávěli - nemohou být brány jako historické zdroje - pověst se váže ke skutečné události, ke konkrétnímu místu nebo k existující postavě Druhy pověstí: POVĚSTI MÍSTNÍ -regionální- vztahují se k určitému místu - například k hradu, městu, domu, kapličce, kostelu, kopci, studánce, pokladu POVĚSTI HERALDICKÉ - vyprávějí, jak vznikly šlechtické a městské erby, znaky a domovní znamení POVĚSTI DÉMONICKÉ - vyprávějí o nadpřirozených bytostech POVĚSTI HISTORICKÉ - popisují historické události v národních dějinách POVĚSTI O VÝJIMEČNÝCH LIDECH - vyprávějí o lidech, kteří něčím vynikali POVĚSTI LEGENDÁRNÍ - je tu postava, která je z historie známa ÚKOLY: 1. K jakému druhu pověstí byste přečtenou pověst zařadili? 2. Víme, kdo je autorem pověsti? 3. Napište, co myslíte, že je pravdivým jádrem pověsti. 4. Váže se tato pověst ke skutečné události, ke konkrétnímu místu nebo k existující postavě ? Ke kterému místu, k jaké postavě? 5. Je určena doba děje ? 6. Popiš, jaké další typické znaky pověst má. Jak vzniklo město Slaný Když přišli Čechové do své nové vlasti, našli tu úrodnou krajinu, lesy oplývající zvěří a vody plné ryb. A poznenáhlu, jak poznávali nové prostředí, objevovali i nerostné bohatství. Již kněžna Libuše prorokovala, že zlata, stříbra, mědi, železa, cínu i olova budou mít dosti. Vším oplývala naše země, jen jedna pro život velmi důležitá věc jí scházela. To byla sůl. Tu musili kupovat od cizích obchodníků. Po knížeti Přemyslovi dosedl na knížecí stolec jeho syn Nezamysl, a za něho se stala podivná věc. Přítel Nezamyslův, Holot, rád lovil v lesích kolem Prahy. Jednou se rozjel se svou družinou poněkud dále severozápadním směrem. Byl krásný, teplý den a v lesích bylo nádherně. Jak se tak projížděli a lovili, vyprahlo jim. "Poohlédněte se po nějaké pramenité vodě, mám velkou žízeň, rád bych se napil," pravil Holot. Našli potok, ale čistý vyvěrající pramen nikde. "Tamhle je jakýsi kopec, tam by mohl být nějaký pramen," upozorňoval jeden z družiny. I dali se tím směrem. Došli až pod kopec a skutečně tu nalezli bohatý pramen křišťálově čisté vody, vytékající z úbočí. Rychle sesedli s koní a s chutí se napili. Ale co to? Ta voda nějak divně chutná. Podívali se po sobě s úžasem. Vždyť ta voda je slaná !!! A to hodně slaná! Zmocnila se jich radost. Taková vzácnost! Všechno, všechno má naše země, dokonce i slanou vodu... Hned druhý den se hlásil Holot u knížete Nezamysla a vyprávěl mu, co včera náhodou objevili a kde. To by bylo báječné, mít svou vlastní sůl. Kníže rozradostněn hned poslal své sluhy, aby přinesli na hrad vodu z tohoto pramene. Opravdu byla značně slaná. Zkusili vodu odpařit a na dně nádoby zůstala sůl. Na rozkaz knížete Nezamysla Holot pak sehnal lidi, kteří se usadili kolem pramene a začali z vody vařit sůl. Říkalo se jim slanci nebo solnaři. Vzácný nález však nezůstal utajen. Zpráva o něm se brzo donesla i k sousednímu výbojnému kmeni Lučanů, kteří se usadili v kraji kolem Žatce. Ti často napadali okrajová sídla Čechů. I stalo se několikrát, že vařiči soli byli náhle přepadeni Lučany, chaty jejich vypáleny a získaná sůl pobrána. Dokonce došlo mezi Lučany a slanci k zápasu na Horkách, kde stateční slanci pobili stopadesát Lučanů. Ale Lučané se tím nedali odradit. Sůl byla příliš vzácná. Příštím rokem se vrátili znovu a tentokrát jim štěstí přálo. Ovládli vznikající osadu a usadili tam své lidi. Jenže bohatství soli se v prameni najednou začalo ztrácet. Nastaly pak zlé časy. Země byla sužována velkými suchy, prameny vysychaly, a také slaný pramen zeslábl a sůl z něho mizela. Asi za dvanáct let na to objevil jiný pramen slané vody vnuk kněžny Kazi, Kosál, nedaleko města Bíliny. I povolal Kosál slance od Slaného pramene, aby mu provedli zkoušku vody. Bílinský pramen byl značně bohatší na sůl než vysychající slánský a tu se začali solnaři stěhovat se svými tovaryši k Bílině. Ale ani tam slaný pramen neměl dlouhého trvání. I v něm soli ubývalo, až zmizela docela. Osadě, která vznikla u Slaného pramene, zůstalo jméno Slaný a hora, z jejíhož úpatí pramen vytéká, nese název Slánská hora... Tak o tom příběhu vypravuje Václav Hájek z Libočan a podle něho byl vzácný pramen objeven roku 750. Přijdete-li do Slaného, zastavte se u něho. Najdete ho v Nezamyslově ulici... O důlních skřítcích Zpívá se: "Kladno, to černé Kladno..." Ale Kladno nebylo vždy černé. Skoro do poloviny minulého století to bylo tiché, klidné městečko, obklopené lesy. Teprve když bylo objeveno kamenné uhlí, nastal prudký rozvoj města. Výborné výhřevné uhlí způsobilo, že v krátké době deseti let vyrostly v blízkosti dolů vysoké pece, postupně byly vybudovány železárny a nakonec i velké ocelárny. O tom, jak bylo objeveno uhlí, vypravují se různé pověsti. Jednou z nich je tato: Jakási stará žena se vypravila s nůší na dříví do Borek. Klestí v Borkách však už bylo vysbírané, na zemi nezbyl ani klacíček. Stařena začala tedy ulamovat suché větve ze stromů. Nebyla to zrovna příjemná práce, dost s tím zápolila. Najednou si povšimla, že nedaleko ní stojí jakýsi malý mužíček a bedlivě pozoruje její počínání. "Copak ten tady dělá ?" pomyslila si. Usmála se na něho, ale sbalila svůj ranec a šla domů. Druhý den se znovu vypravila na dříví a opět ji pozoroval podivný mužík, aniž by promluvil slova. Třetí den stařenka přišla ke zvláštnímu místu, jehož si dříve vůbec nevšimla. Rostlo tam bujně krásné kapradí a tvořilo zvláštní kruh, jako by ho tam někdo úmyslně vysázel. Ve středu kruhu vyrostla mohutná masivní houba s velkým, prohnutým kloboukem. "To je zvláštní houba," divila se stařenka a zvědavě vkročila do kruhu. Tu se však objevil podivný mužík a promluvil na ni: "Té houby se nedotýkej, to je moje odpočívadlo!" A sedl si pohodlně na prohnutý klobouk. Potom pokračoval: "Už tě pozoruji po tři dny a divím se, kolik námahy ti dá sehnat několik větví. Vždyť takové dříví rychle hoří, mnoho tepla ti nedá."
"Ano, to máš pravdu, moc se při tom neohřejem, jen tak tak, že uvaříme jídlo."
"Jsem králem tohoto podsvětí a mohu ti pomoci. Právě tady pod zemí jsou vzácné zdroje tepla, které mohou být lidem velmi prospěšné. Zapamatuj si toto místo a pověz o něm ostatním!" Než se stařenka vzpamatovala, zmizel mužík i s houbou v zemi. Jenom kruh kapradí zůstal.... Žena přišla domů a vyprávěla příhodu svému muži. "Jak vypadal ten mužík?" vyzvídal manžel. "Musil být velmi starý, měl dlouhé bílé vousy, bílé vlasy a na nich červenou špičatou čepici." "To byl jistě permon, důlní skřítek.! Pojdme honem, než zapomeneš, na kterém místě jsi ho viděla. Vezmu si jen motyku a rýč." Chvátali zpět s obavou, zda najdou ono místo. Ale kruh kapradí nezmizel. Byl tam dosud. Začali kopat a brzy narazili na bohatou vrstvu uhlí. Na tom místě pak vznikl důl Ronna..... Jak se rozvětvovaly důlní chodby, přibývalo hloubky, fantazie horníků oživila si to nebezpečné podzemní království dobrými permoníky. Pohybují se volně v chodbách, mlčky s jasnou svítilnou v ruce a objevují se vždy, kdy hrozí nějaké nebezpečí. Kladno se stalo lidským mraveništěm, kde tisíce pilných pracovníků nachází svou obživu. Jejich pozdravem je heslo Zdař Bůh" a symbolem zkřížená kladívka. O původu kukačky Stochovské hradiště bylo prý sídlem knížete Vratislava a Drahomíry, než byl Vratislav povolán na pražský stolec. Na Stochově se jim narodil první syn Václav. Mohutný prastarý dub, jenž stojí dodnes, je prý pamětníkem dětství svatého Václava. Vyrostl, když jej chůva zalévala vodou po koupeli malého kněžice. V té době, kdy žil svatý Václav, nebyla celá země ještě křestanská. Stále se ještě udržovaly pohanské zvyky a i v našem kraji bylo mnoho pohanů. Jejich posvátný háj byl na Žalém. Tam obětovali svým bohům. Jednou přišel na Stochov posel se zprávou, že kníže Václav se vrací z německé řiše od císaře, hodlá se zastavit na rodném hradě a odpočinout si tu na několik dní. Posel s radostí vyprávěl, jak byli Čechové přátelsky přijati na císařském dvoře a jak Ota I. daroval Václavovi vzácnou relikvii, kůstku z ruky sv.Víta. Tyto ostatky mu mají pomoci vymýtit zbytky pohanství v zemi. Kníže hodlá v Praze na hradě postaví nový, skvělý chrám a zasvětit jej sv.Vítu. Křestané poslouchali zprávu s radostí, ale pohané s obavami. Měli strach, aby nenastalo pronásledování jejich zvyků. Sešli se proto na Žalém a radili se, co podniknout proti úmyslu knížete. Došli k názoru, že bude nejlépe, když císařův dar zmizí a bude zničen. Domnívali se, že to Václav bude považovat za pokyn boží a zanechá svého úmyslu, stavět nový křesťanský chrám. Přemýšleli, kdo by tento čin mohl provést. Přihlásila se sama nadšená pohanka, dcera správce stochovského hradu. Byla sice už pokřtěna, ale stejně jako její matka uctívala pohanské modly. Snadna se zmocní světcových ostatků - ale co s nimi? Pohanský kněz jí dal vycvičeného jestřába. Nebude muset nikam prchat, aby na sebe neupoutala pozornost. Stačí, když kůstku světcovu přiváže jestřábovi kolem krku a pak ho pustí. Jestřáb se vrátí na Žalý a tam budou ostatky slavnostně zničeny před očima celého shromáždění..... Sotva kníže Václav přijel a se všemi se přivítal, už pomýšlel na to, že nechá pod dubem pro všechny obyvatele sloužit mši. Snadno se podařilo dívce zmocnit se ruky sv.Víta. Rychle ji přivázala jestřábovi kolem krku a pustila ho na svobodu. Viděla ho, jak se vznáší vysoko a oddychla si spokojeně, že dobře splnila svůj úkol. Ale co se to děje? Jestřáb stále krouží nad stochovským hradem, nemá se k odletu na Žalý. Dívka ho netrpělivě pozorovala a ani si nevšimla, že vedle ní stojí sám kníže. Velmi se ulekla, když na ni promluvil. "Co hledíš tak soustředěně na oblohu, to pozoruješ toho jestřába?" ptal se. Zatleskal rukama a v tu chvíli se jestřáb snesl dolů a poslušně mu sedl na rameno. S podivením Václav sňal ostatky z jeho hrdla a řekl přísně děvčeti: "Ty ostatky jsou svaté a nemohou se jich zmocnit pekelné síly. Tys pohrdla křesťanstvím a nabídla ses nečistým silám. Jdi mi z očí, ať už tě tady nevidím." Dívka se vydala na Žalý, aby tam pověděla, co se přihodilo. Celé shromáždění bylo velmi zklamáno. Jestřáb přiletěl, ale s prázdnou. Všichni byli na ni rozzlobeni, že se jí nepodařilo vyplnit rozkaz, a nechtěli ani slyšet její vysvětlení. Rozzuřený žrec jí řekl: "Za to, žes nesplnila, co ti bylo přikázáno, změň se v ptáka a hledej tu ruku!" V tu chvíli děvče zmizelo a na větvi se objevil zvláštní, dosud nevídaný pták. Lítal sem a tam po lese a žalostně ze sebe vyrážel: "Ru-ku, ru-ku." Lidé slyší ku-ku a tak jej nazvali kukačkou. Studánka Královka V lesích nad Líským je pěkná studánka s velmi chutnou vodou. Stojí nad ní kaplička, která chrání její čistotu. O té studánce si lidé vyprávěli zajímavou pověst. Není to prý jen obyčejná lesní studánka. Je to kouzelná studánka, která má svého zvláštního strážce. Jeho duch se stále vznáší nad studánkou. Je to bělovlasý stařeček, který patří mezi ochránce České země. Dlouho panoval v Čechách rod Přemyslovců. Roku 1306 však byl v Olomouci zavražděn mladičký král Václav III. a jím vyhynul přemyslovský rod po meči. Zůstaly jen dvě Přemyslovny: Anna a Eliška. Eliška se potom provdala za Jana Lucemburského a českým králem se stal cizozemec. K Čechám však nepřilnul a nevládl dobře. Obklopil se svými přáteli, s nimiž dlel stále někde za hranicemi a o Českou zemi se nestaral. Přijížděl do Čech jen když na své válečné výpravy potřeboval peníze. Královnu Elišku to velmi trápilo. Marně ho prosila, aby se věnoval více vladaření a nepotuloval se stále mimo zemi. Král si nechával stále radit cizími a nejraději by byl české království vyměnil za kraje blízké Lucembursku.... S Eliškou se rozhněval, vzal jí nejstaršího chlapce a dal ho na vychování ke strýci do Francie. Když zase jednou král neměl peníze, napadlo ho, že si je opatří prodejem české koruny. Královská klenotnice však měla sedm různých zlatých klíčů a sedm strážců z nejvěrnějších českých rodů. Každý z nich měl jeden klíč. Král Jan si tedy nechal předvolat strážce a chtěl, aby mu vydali klíče od klenotnice. Věrní strážcové však dobře pochopili králův úmysl, že shání peníze na další válečné tažení. Dohodli se a klíče odevzdali královně Elišce. Ta odmítla Janovi klíče vydat a tím na sebe obrátila jeho hněv. Rozhodla se raději uprchnout k příbuzným do Bavor. Zlaté klíče vzala sebou. Prchala na koni v doprovodu několika českých pánů. Sotva že z Prahy vyjela, král Jan zjistil, že zmizela a poslal za ní své lidi. Královna ujížděla silnicí ke Slanému. Projela Slaným bez zastávky. Když se ale blížila za Slaným k lesům, koně již byli příliš uhnaní. Bylo nutno si odpočinout a tak zamířili ke studánce. U ní seskočili s koní, napili se čisté vody, vytasili meče a čekali na své pronásledovatele. Byli odhodláni bránit svou paní do posledního dechu. Eliška také seskočila s koně a chtěla se napít ze studánky. Sotva se nahnula nad hladinu, voda se zčeřila a z vody se vznesl bílý obláček, který se změnil v bělovlasého stařečka s dlouhým vousem a milou, usměvavou tváří. Královna se ho ulekla, ale stařec ji sám oslovil : "Nelekej se mne, královno, jsem strážcem země české a vím, že prcháš před svým mužem do ciziny. Vím také, že vezeš sebou zlaté klíče od klenotnice. Svým pronásledovatelům bys daleko neutekla, budou tu za chvíli. Nesluší se však, aby česká královna nosila klíče od české koruny do ciziny. Svěř je mé ochraně. Jsem jedním z prvních jejích strážců. Hod' je do studánky!" "Bojím se, stařečku, co když je tu někdo najde," úzkostlivě odpověděla královna. "Neboj se, královno, u mne budou v bezpečí. Bdím nad českou zemí celá staletí. Klíče ve studánce nezůstanou. Až se budeš vracet zpět, zastav se u poustevníka u třebízské skály, tam je najdeš uložené. A pospěš, pronásledovatelé se blíží, honem na koně." Královna se ještě rozmýšlela, má-li stařečka poslechnout, ale potom se zahleděla do jeho milé tváře a s důvěrou hodila sáček se zlatými klíči do studánky. "Děkuji ti ze srdce, milý staroušku, opatruj je tedy dobře," a už ujížděla se svými věrnými dál do lesů.... Sotvaže zmizeli v lese, už tu byli poslové krále Jana. Ale duch studánky se náhle změnil v černý mrak. V ruce držel sedm zlatých klíčů, které se proměnily v ohnivé blesky a sluhové krále Jana padli omráčeni do trávy..... Leželi tam celé odpoledne, celou noc a teprve k večeru příštího dne procitli. Začali se shánět po svých koních, kteří, hnáni hladem, se rozběhli po lese. Rozhlíželi se, kde to vlastně jsou, a tu viděli pod mohutným starým dubem sedět jakéhosi bělovlasého starce. "Neviděl jste dědoušku, tady naše koně?" "Ne, ty jsem neviděl, budou se asi pást v lese." "A neviděl jste tudy jet nějakou paní na koni v průvodu jezdců?" "Ano, tu jsem viděl, ale to jste hrozně zaspali, to bylo včera zrána." "Marně bychom se namáhali, už ji nedohoníme." řekli si sluhové. "Ta bude pomalu v Bavorsku." Trvalo hezky dlouho, než schytali své koně a vydali se na zpáteční cestu do Prahy. "Pro vašeho krále mám vzkaz," řekl dědoušek. "Vyřid'te mu mé proroctví. Protože nemá Čechy rád a českou zemi by nejraději vyměnil za jinou, protože nadržuje cizím a stále se toulá jinde, nezemře v české zemi, ani v ní nebude odpočívat." Král Jan, když vyslechl proroctví, zamyslil se - a od té doby již neměl chuť měnit české království. Královna Eliška pobyla v Bavořích půl třetího roku. Teprve potom se s králem udobřila a odtud se pustila k třebízské skále. Viděla čistý pramen vody a spatřila pod skalou i malou poustku. Sama se tam rozběhla. Poustevník ji dal zlaté klíče. Vyprávěl, že před půltřetím rokem nalezl klíče na dně studánky. I jemu se zjevil bělovlasý stařec, vysvětlil mu, že jsou to jeho klíče od české koruny a nařídil mu, aby je dobře opatroval. Sotva skončil vyprávění, zčeřila se voda a bělovlasý dědoušek se vznesl nad vodou. "Vítám tě, milá královno, dlouho jsem na tebe čekal. Snad už ted' bude král moudřejší. Ale poslechni mne a nejezdi do Prahy, uchyl se na Mělník." ... a než se nadáli, rozplynul se ve vzduchu..... Královna ho poslechla. Místo do Prahy, rozjela se na Mělník. Odtud každým rokem zajížděla ke studánce. Dala ji vyzdít a postavit nad ní kapličku. Studánce dali jméno Královka a říkají jí tak dodnes. Zač vystavěli v Libušíně kostel Libušínský kostelík je zasvěcen svatému Jiří. Už od dávných dob bývala tady slavena svatojiřská pouť. Původně ale na návrší nestál kostel, byla tam jen malá kaplička. Jednou se chystali zase Libušínští na pout. Celou vesnicí táhla vůně, všude pekli koláče. Na valech si hráli kluci s knoflíky. Pinkali je do důlku místo kuliček. Mezi chlapci byl také malý Jirka. Měl málo knoflíků a ke všemu ještě smůlu, stále prohrával. Prohrál poslední knoflík a chlapci ho odstrkovali stranou. "Nepleť se tu, stejně už nemáš o co hrát." Jirka si ale hned věděl rady. Vytáhl kudlu a honem si uřízl knoflík od bundičky. Ale smůla se mu přilepila na paty. Zase prohrál. Uřízl tedy další knoflík, pak zase, až mu zbyly jen dva knoflíky, které držely šle u kalhot. Co dělat? Uříznout i ty? Chlapci se mu vysmívali, poštuchovali ho, a to Jirku teprve dohřálo. Vyběhl na vršek ke kapličce. Svatý Jiří na koni, s kopím v ruce tu právě zabíjel saň. Jirka si klekl před ním na kolena, sepjal ručky a prosil: "Svatý Jiří, dej ať taky já vyhraju, vidíš, musím obětovat už i poslední dva knoflíky. Přinesu ti za to první tvarohový koláč z pece..." Jirka totiž hrozně rád jedl tvarohové koláče a maminka mu slíbila, bude-li hodný, že ten první tvarohový koláč bude jeho. A divte se! Jirka vsadil skutečně ty dva poslední knoflíky i když si musil držet kalhotky v hrsti, aby mu nespadly. Štěstí ho potkalo. Začal vyhrávat a brzy získal nejen všechny své knoflíky, ale ještě další. S velkou radostí běžel domů. Už z dálky cítil vůni pekoucích se koláčů. Maminka právě vyndala první plech z trouby.... Jirka podle slibu dostal první koláč. Skočil po něm nedočkavě, ale nezakousl se do něho. Popadl ho a než se maminka vzpamatovala, byl s ním ze dveří. Pelášil ke kapličce na vršek. Ještě teplý koláč položil na stupeň k sv. Jiří. "Moc ti děkuji, svatý Jiří, a vezmi si ode mne koláč," řekl upřímně. Otočil se a šel spokojeně domů. Doma ho tatínek pochválil, že vyhrál tolik knofli'ků a maminka právě vytáhla další dávku koláčů. Dostal také s pochvalou, že je tak šikovný hráč. Usadil se ke stolu a blaženě si na nich pochutnával.... Zatím kolem kapličky šli dva obchodníci s dobytkem. Vraceli se právě z trhu, kde uzavřeli velmi výhodný obchod. Opasky měli plné peněz. Jak míjeli kapličku, zavanula k nim vůně koláče. "Co to, necítíš, že tu něco voní?" ptá se první. "Ano, cítím," říká druhý a už se dívá, kde co je. Skutečně na stupni u sochy sv. Jiří leží krásně vypečený tvarohový koláč a voní tak, až se sliny sbíhají. "To nám ho tu někdo schválně připravil," povídá první, vzal koláč rozlomil na půl a půlku dal svému společníku. Pochutnali si na čerstvém koláči a spokojeně chtěli vykročit na další cestu. Ale co to? Nemohli se hnout z místa. Jako by je někdo k zemi přilepil, marně se snažili vykročit. Tu je teprve napadlo, že ten koláč někdo daroval sv.Jiří a oni že mu ho snědli. Vyčítali si to navzájem. Nakonec si klekli a prosili sv. Jiří za odpuštěnou. "Nehněvej se svatý Jiří, odpusť nám, co jsme provedli. Vynahradíme ti to, dáme všechny peníze, co máme u sebe na vystavění kostelíka pro tebe. Bude ti tam jistě lépe, než za těmi plaňkami." A sotva to dořekli, mohli zase volně vykročit. Svůj slib splnili. Jakmile došli do vsi, vyhledali rychtáře a vyprávěli mu, co se jim přihodilo. Věnovali své peníze na postavení nového kostelíka. Libušínští pak zaměnili kapličku za kostelík, který stojí dodnes. Použité zdroje: www.meuslany.cz cs.wikipedia.org/wiki/Pověst 2x klikni pro úpravu