6) Pilování

5) Pilování Pilováním se dokončují rovinné nebo zakřivené plochy většinou již obrobených povrchů v kusové výrobě. Pilování je řezání drobných třísek velkým počtem zubů, umístěných na činné ploše nástroje pilníku, jehož tvar a velikost se volí podle charakteru obráběné plochy, materiálu obrobku, tloušťky ubírané vrstvy a podle požadované jakosti povrchu. Činná část pilníku je z nástrojové oceli uhlíkové. Zuby se na ní buď sekají, frézují nebo vytlačují vytlačovacím nástrojem. Po vytvarování zubů se činná část pilníku zakalí na potřebnou tvrdost. Sekané zuby pilníku se používají pro obrábění tvrdšího materiálu, frézované zuby se používají na lehké slitiny. Zvláštním druhem pilníku je struhák, který se používá na obrábění dřeva a kůže. Stopka, na které je nasazena rukojeť, se popouští v olověné lázni a je měkčí a pružnější. Uspořádání zubů pilníku je přizpůsobeno účelu použití a má vliv na jakost povrchu obrobku a na silové poměry při pilování. Pilníky s jednoduchými zuby se používají na lehké kovy a vyrábí se v některých případech ( u větších pilníků ) s lamači třísek. Křížové zuby se používají na tvrdé kovy. Hustota zubů pilníku se udává jejich počtem na délku 10 mm, měřeno rovnoběžně s osou pilníku a nazývá se SEK. Sek se označuje číslicemi 0 až 8 a je to jednoznačné přiřazení hustoty zubů k charakteristickému rozměru pilníku – jeho délce. Příklad : SEK 0 – hustota 5- 6 zubů u pilníku dl. 300 – 450 mm SEK 8 – hustota 63 – 112 zubů u pilníku do délky 350 mm Volba pilníku – pro volbu pilníku jsou důležití tito činitelé :  Druh materiálu obrobku  Předepsaná jakost povrchu  Přídavek na obrábění  Tvar a velikost obráběné plochy Jakost povrchu – čím větší hustota zubů pilníku s křížovými zuby, tím lepší je jakost povrchu. Přídavek na pilování – při přídavku větším než 0,5 mm se používají hrubé pilníky, při přídavku menším než 0,5 mm se používají jemné pilníky a při přídavku menším než 0,2 mm se používají velmi jemné pilníky. Na pilovaní tvrdých zakalených ploch ( přídavek v setinách mm ) se používají brusné pilníky, které jsou vyrobeny z obvyklých brusných materiálů. Nové pilníky používáme nejdříve na měkké materiály a teprve později na ocel. Průřezy pilníků – zvolený tvar pilníku musí vycházet ze tvaru obráběné plochy. Kontrola přesnosti pilovaných ploch Rovinnost pilovaných ploch se kontroluje obyčejným nebo nožovým pravítkem, které se ke kontrolované ploše přikládá v několika směrech. Velikost průsvitu udává odchylku od ideální roviny. Jestliže má být pilovaná plocha rovnoběžná s jinou, dříve obrobenou plochou, kontrolujeme dodržení rovnoběžnosti posuvným měřítkem. Zaúhlování jednotlivých stran obrobku kontrolujeme úhelníkem, zakřivené plochy radiusovými měrkami nebo tvarovými šablonami, úhly úhloměry nebo úhlovými šablonami. Druhy pilování 1) Příčné pilování – je buď kolmé k materiálu nebo šikmé. Mění – li se směr pilování, je dobře vidět místo záběru pilníku i nerovnosti povrchu součásti. 2) Podélné pilování – používá se při hlazení rovinných ploch a je rovnoběžné s delší stranou obrobku. Nedoporučuje se vzhledem k možnosti zhoršení rovinnosti plochy. 3) Křížové pilování – vzniká pilováním šikmo na jednu a potom na druhou stranu. Velmi přesně se při něm projevují nerovnosti vzniklé při pilování. 4) Obtahování – zlepšení jakosti pilované plochy. Pilník se drží oběma rukama na koncích a pohybuje se s ním ve směru delší strany, přitom osa pilníku je k této straně kolmá. Čištění pilníků – pilníky čistíme od třísek, tuků a různých nečistot kouskem mosazného plechu nebo ocelovým kartáčem. Kartáč i plech vedeme vždy ve směru horního seku. Pilník znečištěný olejem se čistí nejčastěji petrolejem. Některá doporučení pro praxi : • Pilníky se pokládají pomalu na pracovní stůl ( jsou křehké ) • Rukojeť pilníku musí být pevně nasazena • Obrobek má být upnut tak, aby se pilovaná plocha nechvěla • Kalené předměty se nesmí pilovat normálním pilníkem, pouze brusným • Dodržovat postoj při pilování, aby pilování bylo co nejméně namáhavé Upínání materiálu při pilování Menší obrobky se při pilování upínají do svěráku tak, aby vyčnívaly z čelistí co nejméně ( 5 až 10 mm ) a nepružily. Chceme – li, aby se povrch obrobku při upínání nepoškodil, nasazují se na čelisti svěráku měkké vložky. K upnutí součástí se závitem se používá olověných vložek nebo dřevěných příložek. K upnutí válcových obrobků se vkládají mezi čelisti svěráku tvarové vložky a zářezy.